Březen 2009

Fotografie Erzsi

26. března 2009 v 16:54 | Monis |  Erzsi

Rudá arcivévodkyně

26. března 2009 v 16:44 | Monis |  Erzsi

Alžběta Marie Rakouská



Alžběta Marie Henrieta Stefanie Gizela Rakouská (orig. Elisabeth Marie Henriette Stephanie Gisela von Österreich)
* 2. září 1883, Laxenburg (Dolní Rakousy)
† 16. března 1963 Vídeň


Alžběta Marie byla jediným dítětem rakousko-uherského korunního prince Rudolfa a jeho ženy Stefanie.
V rodině jí říkali "Erzsi", což je maďarská zdrobnělina pro Alžbětu (maď. Erzsebet). Erzsi bylo teprve pět, když její otec spáchal sebevraždu společně se svou milenkou Mary Vetserovou dne 30. ledna 1889 v Mayerlingu. Po této ráně osudu se jí ujal sám dědeček, císař František Josef.

V roce 1900 se její matka podruhé vdala za maďarského hraběte (později knížete) Eleméra Lónyaye z Nagy-Lónya a Vasaros-Nameny a vzdala se tím členství v rakouské panovnické dynastii.
S Erzsi pak neměla téměř žádný kontakt. Jejich vztah byl navíc zatížen dceřiným obviněním matky ze spoluviny na tragedii z Mayerlingu. Svého otce Rudolfa a jeho milou Mary Vetserovou oplakávala Erszi při každém výročí úmrtí.

Alžběta Marie se v roce 1902 provdala za knížete Otu z Windisch-Grätze (1873-1952). Z tohoto svazku vzešly čtyři děti, manželství však ztroskotalo po nešťastném průběhu roku 1924.


Alžběta Marie Windisch-Grätzová (veškeré šlechtické tituly byly roku 1919 Republikou rakouskou zakázány) v roce 1921 poznala učitele a sociáldemokratického politika Leopolda Petzneka (1881-1956) a stala se jeho životní družkou. Vzít se mohli teprve 4. května 1948, kdy byl dokončen rozvod s Windisch-Graetzem. V té době byl Petznek předsedou Nejvyššího kontrolního úřadu.

V říjnu 1925 vstoupila Alžběta Marie do Soc. demokratické strany Rakouska a tím vešla do dějin jako tzv. "rudá arcivévodkyně". Od roku 1930 žila s Petznekem ve vile v Hütteldorfu (14. obvod Vídně, Linzer Straße 452). Tato takzvaná "Windisch-Grätz-Villa" byla od září 1945 do února 1955 vyvlastněna vrchním velitelem francouzského okupačního území Rakouska, generálem Émilem Béthouartem. Manželé Petzekovi se mohli nastěhovat zpět do svého domu teprve po uzavření státní smlouvy roku 1955, oba však již tehdy byli těžce nemocní. Alžběta Marie přežila svého muže o sedm let a byla pochována na Hütteldorfském hřbitově ve Vídni. Byla po ní pojmenována ulice Elisabeth-Petznek-Gasse ve 14. vídeňském obvodu.

Potomci

Z prvního manželství Alžběty Maries vzešly čtyři děti:
František Josef Windisch-Graetz (1904-1981)
Arnošt Weriand Windisch-Graetz (1905-1952)
Rudolf Jan Windisch-Graetz (1907-1939)
Stefanie Eleonora Windisch-Graetz (1909-2005)




Ženy v Rudolfově životě

10. března 2009 v 19:05 | Monis |  Knihy

Friedrich Weissensteiner - Osudové ženy korunního prince Rudolfa

Na konci každé kapitoly Rudolf zemře, ale v další se zase narodí :)

Rudolf Habsburský

10. března 2009 v 18:37 | Monis |  Knihy

Brigitte Hamann - Rudolf Habsburský - princ a rebel (1993)

I. vydání

Brigitte Hamann - Rudolf Habsburský - princ rebel (2005)

II. rozšířené vydání

Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov

9. března 2009 v 18:54 | Monis |  Korunní princ Rudolf
Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s.



Jména Rudolf a Stefanie v názvu nemocnice odkazují na dobu jejího vzniku r.1898. Jméno korunního prince Rudolfa zní dodnes i v názvu pražského Rudolfina a závan nostalgie konce habsburské monarchie je s Benešovem spojen vícenásobnými pouty. Stačí jen vzpomenout blízkého Konopiště s osudy arcivévody Ferdinanda.

První zmínky o nemovitém špitálním majetku v Benešově jsou z druhé poloviny 15.století. Počátek dnešní veřejné nemocnice se datuje r.1876, kdy bylo přijato usnesení o založení fondu pro zřízení nemocnice. Roku 1881 věnovalo do fondu obecní a okresní zastupitelstvo u příležitosti svatby korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie 3000 zlatých a fond se postupně po různých peripetiích rozrůstal o další dotace a dary. Nicméně o jménu nemocnice bylo již rozhodnuto ve dnech výše uvedeného sňatku, což bylo i schváleno milostivým císařským rozhodnutím a posléze i říšským zákonem.



Až roku 1894 okresní zastupitelstvo rozhodlo bez odkladu přistoupit ke stavbě okresní nemocnice - ve fondu v té době bylo 20804 zlatých, chybějících 35000 mělo být opatřeno výpůjčkou. S vlastní stavbou se započalo až r.1896 a 24.března 1898 byla nemocnice slavnostně vysvěcena. Nová nemocnice měla v době otevření 100 lůžek. Vedle hlavní nemocniční budovy byly zřízeny ještě hospodářská budova, infekční pavilon a umrlčí komora. Roku 1908 byl otevřen první chirurgický pavilon, vybavený mj.RTG přístrojem, roku 1927 nová pitevna, roku 1929 porodnice - vše již v době otevření nevyhovující provozním požadavkům. Proto 13.7.1937 byl otevřen nový chirurgický pavilon se 160 lůžky spojený s lůžky pro léčbu TBC-plicní a kostí, později přestěhovanými do Vlašimi a Prosečnice a TBC léčebna adaptovaná na gynekologii. Do roku 1944 existovala oddělení:chirurgie se 180 lůžek, gynekologie 91, interní 104, infekce 88, ORL 55 a jen 2 primariáty a 2 ordinariáty.

1.1.1950 přešla nemocnice do vlastnictví státu a nastal rozvoj dalších nemocničních oddělení. V roce 1960 vznikl OÚNZ Benešov. Mezi lety 1947 a 1950 byla zbořena budova staré chirurgie a porodnice a vybudována nová budova, po roce 1965 vystavěn vjezd od sídliště Na Tržišti a v roce 1981 postavena budova ředitelství. Od r.1973 byla nemocnice Benešov nemocnicí II typu. Zřízeno bylo ARO, již od r. 1969 existuje JIP interních oborů. V roce 1989 byl otevřen nový pavilon interních oborů pro interní oddělení, neurologii a dětské oddělení, otevřena oddělení ortopedie, dialýza, rehabilitace, přestavěny operační sály. Vybudován byl pavilon s laboratořemi a nukleární medicínou, patologie.



Po roce 1989 se osamostatnily všechny provozy nemocnice Benešov (nemocnice Vlašim se později vrací jako detašované pracoviště do svazku okresní nemocnice), dopravní zdravotní služba, obvodní lékaři a řada specialistů odchází do privátní sféry. Vlastní okresní nemocnice Benešov se znovu nalezeným původním jménem překonává potíže vyplývající ze změny společenských a ekonomických podmínek, dosahuje rozvoje a i v době důrazu na ekonomické podnikání. Je vybudován a v lednu 2002 otevřen nejmodernější gynekologicko-porodní pavilon v ČR s parametry EU, zahájena přestavba chirurgického pavilonu opět s cílem dosáhnout evropského standartu léčebné péče, jsou pořízeny náročné investice jakými jsou helikální CT a rotační gamakamera, vybavení ARO, kardiologické JIP, dialyzačního oddělení, v novější době rozvoj endoskopických metod jakými jsou artroskopie, endoskopie zažívacího traktu aj. Transfúzní oddělení má certifikát SÚKL a je jedním z významných center v kraji.

http://www.hospital-bn.cz/

Stefanie Belgická, korunní princezna

9. března 2009 v 18:47 | Monis |  Stefanie Belgická
Celým jménem Stéphanie Clotilde Luise Hermine Marie Charlotte de Belgique

Stefanie se narodila jako druhá dcera belgického krále Leopolda II. (1835-1909) a jeho ženy královny Marie Henriety (1836-1902). Jejími sourozenci byli Luisa (1858-1924), Klementina (1872-1955) a následník trůnu Leopold, jenž zemřel v dětství (1859-1869).

Její dětství bylo poznamenáno hlubokým nesouladem mezi jejími rodiči a také předčasnou smrtí jejího staršího bratra Leopolda, 1869. Navíc matka nejevila valný zájem o děti manžela, kterého nemilovala, ovšem ani otec s dcerami netrávil téměř žádný čas.

KORUNNÍ PRINCEZNA

Stefaniin sňatek s korunním princem Rudolfem Rakouským byl naplánován dvory ve Vídni a Bruselu. Dne 10. května 1881 se provdala za korunního prince Rudolfa Rakouského. Manželství bylo údajně v prvních letech považováno za víceméně šťastné, avšak porod dcery Alžběty byl velice komplikovaný. Později, po vážné nemoci, nemohla mít Stephanie již další děti. Pokračování dynastie bylo tudíž ohroženo. Rozverný Rudolf, jenž vedl stále více zbloudilý život s množstvím alkoholu, využil této skutečnosti, aby mohl oficiálně zažádat (1888) o zrušení sňatku se Stefanií, to ale papež Lev XIII. odmítl. Na vídeňském dvoře nebyla Stefanie nikdy příliš oblíbena. Přezdívalo se jí "chladná blondýna" a její tchyně, císařovna Alžběta, ji dokonce nazývala "nemotorou".


Dne 30. ledna 1889 bylo nalezeno tělo mrtvého Rudolfa na jeho loveckém zámečku v Mayerlingu, společně s mrtvou baronkou Marií Vetserovou. Důvod záhadné smrti dvou domnělých milenců byl vykládán v průběhu času různě. Nejpravděpodobnější vysvětlení je nicméně takové, že to bylo ze zoufalství dvou zamilovaných tváří v tvář k žádosti, sepsané samotným císařem Františkem Josefem, aby Rudolf okamžitě ukončil tento vztah.

Po smrti Rudolfa připadlo jeho a Stefaniino jediné dítě Alžběta Marie, zvaná Erzsi pod opatrovnictví jejího tchána Františka Josefa.

Vdova


Aby se vzpamatovala z traumatu Rudolfovy sebevraždy a aby unikla z vídeňského dvora, který jí přisuzoval na katastrofě spoluvinu, začala Stefanie stejně jako její tchyně, císařovna Alžběta, s nekonečným cestováním. Trávila mnoho času se svými sestrami Luisou a Klementinou a a vyhýbala se pobytu ve Vídni. Na dvoře měla po smrti Rudolfa jen podřadnou roli vdovy po korunním princi, z čehož vyplývaly sotva jaké reprezentativní povinnosti.

Později se marně její otec, král Leopold, a císař František Josef snažili oženit Stefanii s rakouským nástupcem trůnu Františkem Ferdinandem, aby tak zabránili jeho nerovnorodému sňatku se Žofií Chotkovou.

Druhé manželství


Stefanie se později seznámila s uherským hrabětem (od roku 1917 knížetem) Elemérem Lónyayem z Velké Lónye a Vasaros-Nameny, do kterého se zamilovala. Vzdala se svého dosavadního titulu a s tím spojeného postavení a vdala se za hraběte po 11 letech vdovství dne 22. března 1900 na zámku Miramar (Terst). Tento krok vedl k naprostému přerušení vztahu s otcem, králem Belgie. Přesto se právě toto manželství ukázalo být nejšťastnějším Stefaniiným životním krokem, kterého nikdy nelitovala.

Pár se usadil v tehdejších Horních Uhrách. Zámek Oroszvár leží v blízkosti Bratislavy v luzích na jižním břehu Dunaje (od roku 1947 slovensky: Rusovce, dnes vnější okres slovenské metropole). Stefanie založila v okolí zámku mnoho zahrad a sadů, milovala přírodu a ráda se těšila z vlastních krásných parků. Pořádaly se zde časté lovy, František Ferdinand a jeho paní Žofie Chotková vévodkyně z Hohenbergu byli častými a oblíbenými hosty Lonyayského sídla.

Rodinné rozepře

Když zemřela její matka, vydala se Stefanie na pohřeb do Bruselu. Avšak když se chtěla rozloučit s rakví zesnulé matky, vyhnal ji otec z kaple. Dědictví jejich matky obnášelo 50 000 franků, čemuž především věřitelé Stefaniiny vysoce zadlužené sestry Luisy nemohli uvěřit, neboť král vydělal miliardy v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo), v tomto z počátku jeho "soukromém vlastnictví". Stefanie podala společně s Luisinými věřiteli žalobu na svého otce, nicméně proces prohrála.

Se svou dcerou arcivévodkyní Alžbětou Marií neměla Stefanie po svém novém sňatku již téměř žádný kontakt. Jelikož byla z císařského domu vyloučena, musela se Stefanie se svou dcerou rozloučit a nechat ji ve Vídni. Její vztah z dcerou byl však zkalen i spoluvinou, již Erzsi přisuzovala matce za "tragedii z Mayerlingu".

Pozdější roky

Roku 1935 zveřejnila Stefanie své paměti pod názvem Měla jsem být císařovnou (orig.: Ich sollte Kaiserin werden). To vedlo v Rakousku ke skandálu, kniha však šla velice dobře na odbyt a byla přeložena do mnoha jazyků.

Po útěku knížecího páru Lonyayových před Rudou armádou do benediktinského kláštera Pannonhalma v Maďarsku na konci druhé světové války zemřela Stefanie dne 23. srpna 1945. Byla pochována v kryptě klášterního kostela benediktinského opatství.