Prosinec 2008

Mary von Vetsera

29. prosince 2008 v 12:26 | Monis |  Mary von Vestera

Mary Vetserová

Když se Mary počala zajímat o korunního prince, bylo jí teprve sedmnáct let. Přestože byla tak mladá, měla již známosti s muži a byla uvedena do společnosti. Byla prý okouzlující, roztomilá a předčasně vyspělá. Byla průměrně nadaná, neměla žádné duchovní zájmy, jen se občas zajímala o dostihy.
Více jak půl roku mladá Mary básnila o Rudolfovi, jenomže dostat se do jeho blízkosti nebylo jednoduché. Proto mu po představení v Burgtheatru poslala dopis, kde žádala o setkání. Významnou roli v jejich vzájemném vztahu měla jejich společná přítelkyně hraběnka Larischová, která jim zprostředkovala několikrát setkání. Jejich vzájemné schůzky většinou byly velice krátké ale intenzivní. O čem si spolu povídali není nikde doloženo, ale asi to nebylo o politických problémech či sociální situaci obyvatel...
Rudolf pravděpodobně začal o tématu smrti a zjistil, že u mladé baronesy jeho řeči přišly na úrodnou půdu, jelikož ho zbožňovala. Její učitel francouzštiny Dubray prý později vzpomínal, že Mary se začala zajímat o nepodařenou dvojnásobnou sebevraždu, která byla omílána v tehdejším tisku. S některými lidmi dokonce debatovala o tématu smrti. Později Mary dostala od prince železný snubní prsten, na kterém bylo napsáno: "Ve věrnosti spojeni až do smrti".
Důležitým datem pro oba bylo 13.ledna 1889 pravděpodobně spolu poprvé strávili noc nebo Rodina Vetserova se dovídá o jakémsi vztahu mezi Mary a korunním princem a kvůli tomu vypukají mnohé scény. Ovšem nalezená závět u Mary pro ně nebyla důkazem chystané sebevraždy. Také korunní princ neměl zrovna lehké časy, údajně mu císař vmetl do tváře: ,,Ty nejsi hoden stát se mým následníkem" (důvody se uvádějí různé, buď poměr s Mary, nebo dopis poslaný papeži s žádostí o rozvod).
29. ledna 1889 došlo v loveckém zámečku Mayerling k tragédii. V časných ranních hodinách byla nalezena jejich těla mrtvá. Princ zastřelil první Mary a pak sebe, oba si přáli být pohřbeni spolu na místním hřbotově, ale to se nikdy neuskutečnilo. Císařská rodina byla velice otřesena a nechtěla na veřejnosti uvést pravý důvod Rudolfovi smrti. Tělo Mary Vetserové po mnoho let nemělo klid, jelikož došlo k vykradení jejího hrobu, aby se zjistilo více informací. V současné době je již vše v pořádku, Mary snad našla věčný klid.

Pravá příčina smrti korunního prince se na veřejnosti oficiálně objevila až 1. února 1889.
Existence druhé mrtvoly v Mayerlingu byla až do zániku monarchie popírána.


František Josef

29. prosince 2008 v 11:59 | Monis |  Císař František Josef



František Josef I.


Syn arcivévody Františka Karla a bavorské princezny Žofie přišel na svět v srpnu 1830 ve Vídni. Byl oblíbeným vnukem starého císaře Františka a všichni v něm už od začátku spatřovali budoucího císaře. Narození Františka Josefa byla velká sláva, jelikož na první dítě si jeho rodiče museli počkat celých šest let. Budoucí císař byl vychován především k píli a zodpovědnosti. Už když byl dítě, projevoval se u něj jeho pověstný smysl pro pořádek - hračky musely být všechny přesně na svém místě. Celý život miloval František Josef armádu, hlavně vojenské přehlídky, nicméně nikdy žádnou pořádnou bitvu nevyhrál. V roce 1848 vypukla revoluce a celý dvůr musel uprchnout do Čech. Doposud měl moc ve svých rukou tajný vládní kabinet ve složení Metternich, Kolowrat a arcivévoda Ludvík. Císař Ferdinand byl vlastně jen politickou loutkou, sám by vládnout nikdy nedovedl. Všem bylo jasné, že obtížnou situaci může vyřešit jen jeho abdikace a nástup nového, schopnějšího panovníka. Ferdinand se však nechtěl koruny vzdát, jelikož byl přesvědčen o svém božském poslání, a proto ho museli přesvědčit pomocí jedné lsti. V olomouckém arcibiskupském paláci pracoval tehdy jistý lokaj, který byl prý k nerozeznání podobný od zemřelého císaře Františka (Ferdinandova otce). Oblékli mu uniformu, dali přes ni bílý plášť a v noci ho tajně nastrčili Ferdinandovi do pokoje. K překvapenému císaři pronesl hrobovým hlasem: "Ferdo, Ferdo, ty přece musíš abdikovat!". Druhý den ráno prý Ferdinand opravu abdikaci podepsal.

Jeho nástupcem se tedy stal teprve osmnáctiletý František Josef. Revoluce v Uhrách byla krvavě potlačena, mnoho lidí bylo popraveno a tak není divu, že si mladý císař moc sympatií nezískal. V roce 1853 ho dokonce Maďar János Libenyj napadl dýkou, atentát se však nezdařil. S Alžbětou, svou vlastní sestřenicí, se František Josef oženil v roce 1854. I když ji celý život miloval, bylo jejich manželství nešťastné. Jako každý muž té doby s dobrým postavením a majetkem si mohl dovolit být své ženě nevěrný, a to také byl. Jeho "andělská Sisi", i když mu jednu jeho milenku za tím účelem sama přivedla, mu to nikdy neodpustila a byla stále na cestách a o manžela a děti se zajímala jen málo. Vláda Františka Josefa se částečně nesla ve znamení vojenských neúspěchů - během krymské války (1854-1856) si císař znepřátelil Rusko, po prohrané válce s Francií a Sardinií ztratilo Rakousko Lombardsko a pro prohrané válce s Pruskem (která skončila fiaskem u Hradce Králové) musel František Josef postoupit i poslední italskou provincii Benátsko. František Josef musel ustoupit i Maďarům, které podporovala jeho manželka, a v roce 1867 byl nucen souhlasit se vznikem dualismu. Říše teď měla dvě hlavní města i dva parlamenty. Tímto činem sice vyhověl Maďarům, ale ostatní národy monarchie se právem cítily být podvedené. Podobné vyrovnání s Čechy císař zamítl roku 1871.

Ani v soukromém životě se mu nedařilo lépe. Bratra Maxmiliána popravili v roce 1867 v Mexiku, syn Rudolf, který se s otcem rozcházel v názorech i povaze, spáchal sebevraždu. Císařovnu Alžbětu zavraždil italský anarchista a synovec František Ferdinand d'Este zahynul i se svou českou manželkou v Sarajevu. Právě smrt synovce - následníka trůnu - byla použita jako záminka k vypuknutí první světové války. Jejího konce se starý císař už nedožil. Zemřel ve Vídni v roce 1916 uprostřed bojů a svému prasynovci Karlovi předal už jen rozpadající se říši.

http://cisarovna-sisi.wz.cz


Alžběta Amálie Evženie Wittelsbachová

29. prosince 2008 v 11:58 | Monis |  Císařovna Alžběta



Narodila se na Štědrý den 1837. Hodiny ukazovaly za dvě minuty třičtvrtě na jedenáct a děťátko, které v tento slavností den přivedla na svět Ludovika, choť vévody Maxe Bavorského, pokřtili jako Elisabeth Amalii Eugenii. Nic zvláštního, řekl by si jeden - další dcera v početné (za několik let desetičlené) rodině celkem bezvýznamného vévody! Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že děvče, které právě spatřilo světlo světa, se jednou stane rakouskou císařovnou, třebaže někteří pověrčiví lidé by mohli tvrdit, že to přeci bylo od první chvíle jasné (Sisi se narodila na Štědrý den, v neděli a navíc měla už při narození jeden zoubek - tak jako kdysi Napoleon).

Rodiče a sourozenci...
Na novou sestřičku se doma těšili dva její sourozenci - Ludvík (Louis) a Helena (Nené). Brzy přibyly ještě děti: Karel Theodor (Gackel), Marie, Mathilda (pro její pisklavý hlas jí říkali Spatz - Vrabčák), Žofie a Max Emanuel (Mapperl). Navzdory tvrzení tehdejších historiků však nebylo manželství Sisiných rodičů - Ludoviky a Maxe - rozhodně šťastné. Mladého vévodu do svatby nutil hlavně jeho dědeček, který nebyl zvyklý na nějaké odmlouvání, a Ludoviku její rodina, která si nechtěla připustit, že se princezna zamilovala do "obyčejného" muže. Pravidla manželství Max stanovil raději předem: Ludovice ještě před svatbou naznačil, že miluje jinou ženu a ji si nebere z vlastní vůle. Také se podle toho v budoucnu choval. Doma se ukázal jen jednou za čas a nejen na svých dalekých cestách, ale i doma, byl Ludovice věčně nevěrný. Není se ani čemu divit, že pak měla Ludovika raději své psy než manžela a zavírala se v pokojích s migrénami. Ostatně ze svých sester, kterých měla celkem devět, nedopadla zas až tak nejhůř. Její starší sestra Žofie (1805-1872) se provdala za arcivévodu Františka Karla, muže, poznamenaného stálými příbuzenskými svazky v Habsburském domě. Na druhou stranu Žofie měla celkem reálnou šanci stát se císařovnou, kdežto Ludovice zbyl jen její povedený manžel a oči pro pláč. Dětství strávili všichni sourozenci většinou na zámku Possenhofen u Starnberského jezera, který koupil vévoda Maxmilián v roce 1834 pro svou rodinu jako letní sídlo. Výchova všech dětí Maxe a Ludoviky byla velmi svobodomyslná, což bylo zcela v rozporu s tehdejšími zvyklostmi v šlechtických rodinách. Měl na tom zásluhu hlavně otec Maxmilián, který své děti zbožňoval a ony zbožňovaly jeho. Vždycky si dělal, co chtěl. Dodržoval snad jen jediné pravidlo: v době oběda si v komnatách dlouho povídal se svými dvěma nemanželskými dcerami a nesměl být nikým vyrušován. Byl často a rád se svými přáteli, většinou obyčejnými lidmi bez kapky šlechtické krve (protože hrál výborně na citeru, přezdívali mu "Citerový Max") a pil s nimi dlouho do noci. Také miloval cestování a psal básně, které sám vydával. Občas prý vynechal pár řádků a označil je za "cenzurní zásahy". Jeho způsoby se líbily málokomu z Habsburského domu, hlavně ne švagrové Žofii. Své dceři Sisi dokonce postavil v mnichovské rezidenci vlastní cirkus! Ze svých dětí chtěl mít v první řadě vynikající jezdce na koních. To se mu povedlo i v případě jeho nejmilejší dcery, která později hravě porážela i největší jezdecká esa na dostizích v Anglii. Sisi jako malá ráda plavala, lovila ryby a hrála si se selskými dětmi ze sousedství. Její výchova tedy nebyla moc přiměřená jejímu budoucímu postavení, což jí přineslo ve Vídni mnoho problémů.

Jen jeden ženich pro dvě nevěsty…

Pravým opakem své sestry byla nejstarší dcera vévody Maxe, Helena. I když ji se Sisi po celý život pojilo velké přátelství (a to i po nepříjemném zážitku z Ischlu), byly obě docela jiné. I dvorní dáma císařovny se v pozdějších letech vyjádřila že Helena "… je spíš karikaturou svých krásných sester". V době, kdy Sisi ještě nebyla ženou císaře, však platila za největší krásku rodiny právě Helena. Byla hezčí, vážnější a o poznání vzdělanější než Alžběta. A proto všechny překvapilo, a nejvíc Sisi, že si František Josef nevybral v Ischlu Nené ale Alžbětu. A nebýt jistého Richarda S., do kterého byla Sisi předtím zamilovaná, snad by ani do Ischlu nejela. Matka ji prý vzala s sebou jen proto, aby smutnou dceru nějakým způsobem rozptýlila a snad i potají doufala, že by ji mohla provdat za mladšího císařova bratra Karla Ludvíka. Celý plán se svatbou Heleny a Františka Josefa vymyslela arcivévodkyně Žofie, rázná a možná až příliš tvrdá žena, o které se za časů revoluce 1848 tvrdilo, že je jediným mužem u dvora. Postarala se o to, aby její švagr, slabomyslný Ferdinand abdikoval a poté přiměla i svého muže, aby se vzdal trůnu ve prospěch svého syna Františka Josefa. Hledání nevěsty pro mladého císaře ale nebyla záležitost rozhodně jednoduchá. Nejdřív padla volba na Sidonii, pruskou princeznu, ta se ale císaři nelíbila. Favoritka Františka Josefa, Maďarka Alžběta, měla jedinou vadu: pocházela z Uher. Od dob revoluce Žofie nenáviděla vše, co bylo maďarské, a proto se i tento návrh hned zamítl. Další byla na řadě Helena, císařova sestřenice.

Setkání v Ischlu...
První setkání snoubenců se mělo odehrát v letním sídle císařské rodiny, v lázních v Ischlu. Helena měla vyloženě smůlu. Několik dní před odjezdem jim zemřela teta a musely tedy držet smutek. Černé šaty ale (už tak vážné) Nené vůbec neslušely. Navíc zavazadla dorazila se zpozděním a Ludovika a její dcery se dostavily na osudové setkání s císařem v cestovních, a tudíž značně zaprášených šatech. Všechna pozornost se samozřejmě upnula na Helenu, která ale císaře evidentně nezaujala. Celou dobu se díval jen na Sisi. Ještě dlouho poté, co se rozloučili, básnil jen o "… své milé Sisi". "Nemyslíš, že Nené je chytrá a že má hezkou postavu?" snažila se, už v soukromí, ovlivnit arcivévodkyně Žofie názor svého syna. "No ano, trochu vážná, jistě pěkná, ale Sisi - ten půvab, ta dívčí, a přece sladká rozpustilost!" rozplýval se František Josef a bylo vidět, že se už nedá nic dělat. Na plese, pořádaném na oslavu císařových narozenin, František Josef požádal svého pobočníka aby si zatančil se Sisi. "… Tak se mi zdá, Výsosti, že jsem právě tančil se svou budoucí císařovnou". Všechno bylo jasné od první chvíle. Jen Sisi nic netušila. Když jí císař přinesl plnou náruč růží, nestačila se divit. Měla jistě rozporuplné pocity. Bylo jí líto sestry, ale na druhou stranu se jí císař líbil. Není divu, byl to velmi hezký, bohatý muž a navíc pozorný. Prostě sen všech dívek v monarchii. Svou "andělskou Sisi" miloval po celý život. Období zásnub nebylo pro Alžbětu snadné. Musela se učit mnoha jazykům, chování i etiketě, která pro ni byla španělskou vesnicí. I špatné zuby, kterých si jako první všimla arcivévodkyně Žofie, si musela lépe čistit. Byly její jedinou vadou na kráse, kterou v budoucnu dost neobratně schovávala. Ludovika v té době zaměstnávala všechny lepší krejčí a švadleny z Mnichova. Výbavu měla nachystanou jen starší Nené a na Sisi přitom nikdo nepomyslel. Většina dražších kusů z výbavy byl ale stejně dárek od Františka Josefa (největší radost prý měla Sisi z mluvícího papouška, kterého jí císař dal). Den svatby byl nakonec stanoven na 24. dubna 1854.

Svatba a první léta manželství...
Své "ano" si snoubenci řekli v augustiniánském kostele ve Vídni. První týdny manželství byly jako z pohádky. Když se ale arcivévodkyně Žofie začala plést do soukromého života mladých manželů, Sisi se to přirozeně nelíbilo. Co ale bylo nejhorší, císař se své ženy ani jedinkrát nezastal. Ve všem měla poslední slovo Sisina teta a zároveň tchyně. Sisi Žofii neměla ráda a stavěla se proti ní ve všem, i v otázce politiky, o kterou se zajímala jen málo. Žofie chtěla, aby se naučila česky, to ale Sisi nesplnila. Považovali ji proto za hloupou. Protože měla Sisi špatné zuby, snažila se je skrýt a neusmívala se. Na žádné fotce není vidět její úsměv a i tiše mluvila. Když se zeptala jednoho špatně sylšícího pána: "Máte děti?", odpověděl "Někdy", na otázku "Jste ženatý" nešťastník zakřičel "Čas od času".

Děti císaře a císařovny...
První dítě císařského páru se narodilo 5.3. 1855 a byla to dcera. Dostala jméno, jak jinak, Žofie. I v otázce její výchovy měla hlavní slovo babička. Dětský pokoj zařídila blízko svých komnat a malou Žofii, i následující dvě děti, vychovávala sama. To se Alžbětě samozřejme nelíbilo, ale císař byl vždycky na straně své matky. Jen jednou si prosadila svou: na cestu do Uher vzala s sebou dvouletou dceru Žofii. Bohužel, děvčátko onemocnělo a zemřelo. Po tomto otřesném zážitku výchovu druhé dcery, 15.7. 1856 narozené Gisely, raději přenechala Žofii. Dlouho očekávaný dědic trůnu, syn Rudolf, spatřil světlo světa dne 21.8. 1858. I Rudolfa vychovávala hlavně arcivévodkyně Žofie. Svou si Sisi prosadila až při výchově nejmilejší dcery Marie Valerie, narozené 24.4. 1868, "Uherského dítěte" nebo "Jedináčka". V té době už neměla arcivévodkyně skoro žádný vliv, také proto, že popravili jejího milovaného syna Maxmiliána v Mexiku a stáhla se do ústraní. Navíc tehdy už Alžběta nebyla ta nejistá dívka, nýbrž sebevědomá a trochu sebestředná žena. O malou Valerii se starala přímo svědomitě a ani na okamžik ji nespustila z dohledu. Stala se pro ni nejdůležitějším člověkem. Ohledně narození nejmladší dcery kolovalo mnoho pověstí. Například že jejím otcem je Gyula Andrássy, Sisin přítel a kdysi na smrt odsouzený revolucionář. To ale zřejmě není pravda, Marie Valerie byla něco jako "odměna" pro svého otce za to, že se nechal korunovat uherským králem a souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním, ke kterému Sisi císaře přemlouvala. Vztah ke starším dvěma dětem se ani s přibývajícími léty nezlepšil, zvláštní je, že i když si sama Sisi později stěžovala, že "… manželství je nesmyslné, jako patnáctileté dítě vás prodají, složíte přísahu, jíž nerozumíte, a pak toho třicet nebo ještě více let litujete...", provdala i ona Giselu ve věku šestnácti let. Prý se bála, že by pro nepříliš hezkou dívku už později ženicha nenašla. Jednou z největších životních tragédií pro ni byla smrt syna Rudolfa, který se zastřelil společně se svou mladou milenkou Mary Vetserovou na zámku Mayerling. Rudolf byl velmi citlivé dítě, jeho otec však z něho chtěl mít především vojáka. Tvrdá výchova generálmajora Leopolda Gondrecourta, který chlapce například ze spánku budil výstřely z pistole, se na něm hodně podepsala. Zasáhla až Sisi, která dala císaři ultimátum - buď odejde Gondrecourt, nebo ona. Gondrecourt tedy dostal výpověď a výchovy následníka trůnu se ujal laskavý hrabě Latour. Rudolf se zajímal o ornitologii (jeho přítelem byl i Alfred Brehm) a napsal několik knih, především však působil tajně jako novinář v liberálním listu "Neues Wiener Tagblatt". Stejně jako Sisi, ani on nevěřil v monarchii. Uzavřel nešťastné manžeství se Stefanií Belgickou (jejich jediné dítě, dcera Erzsi se proslavila jako "Rudá arcivévodkyně", protože působila v komunistické straně), a měl spory s otcem, který ho dokonce nechal sledovat. Příčinu smrti korunního prince se vídeňský dvůr nejdříve snažil utajit, nakonec však musel s pravdou ven. Sisi, která kdysi tak moc dbala o módu, od té doby chodila výhradně v černých šatech.


Erzsébet Királyné...
Maďaři Sisi učarovali brzy po jejím příchodu ke dvoru. Mezi její první uherské přátele z prvního pobytu na Madeiře patřil hrabě Imre Hunyady a jeho sestra Lily, provdaná Walterskirchenová. Imre se do císařovny zamiloval a snad to byl právě on, díky nemuž získala Alžběta své sebevědomí, které v prvních letech ve Vídni postrádala. Lily byla zase její nejlepší přítelkyně a dvorní dáma. Dvorní dámy si v následujících letech vybírala výhradně mezi Maďarkami, jmenujme třeba Marii Festeticsovou, Irmu Sztárayovou a hlavně Idu Ferenczyovou. Ta byla císařovninou důvěrnicí a předčitatelkou od šedesátých let a říkalo se, že má na Sisi až přílišný vliv. Alžbětin prvotní zájem o Uhersko zřejmě pramenil z nelibosti arcivévodkyně Žofie k Maďarům. Je známo, že každou svou činnost Sisi přeháněla (ať jsou to diety, péče o svou krásu, několikahodinové pochody ve vražedném tempu, obdivování Heinricha Heineho) a tak tomu bylo i s Maďarskem. Se svým nejlepším přítelem, Gyulou Andrássym (roku 1848 byl odsouzen k trestu smrti, později dostal milost a nakonec se stal ministerským předsedou) přesvědčila císaře o tom, aby souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním a nechal se korunovat na uherského krále. Maďaři, kteří své královně tehdy darovali zámek Gödöllö, ji dodnes považují za svou národní královnu. Alžběta mluvila se svou rodinou výhradně Maďarsky.

Nemoc jako záminka k cestování...
V prvních letech manželství používala císařovna jako záminku pro cestování nemoc (Madeira, Korfu, Mallorka), později se jednoduše sebrala a odjela. Její manžel byl z toho nešťastný, ale nic nenadělal. Sisi byla dobrodruh, úplně po svém otci. Podnikala daleké cesty i po rozbouřeném moři, kdy se nechala za velké bouře přivázat k palubě, aby "…na vlastní kůži poznala opravdový živel". Nikdy dlouho nevydržela na jednom místě. František Josef jí nechal na ostrově Korfu postavit zámek, který pojmenovala po svém oblíbeném hrdinovi z řeckých bájí - Achilleion, ale jakmile byly všechny úpravy hotové a zámek zařízený, přestala o něj jevit zájem. Co se týče cestování, bylo vždycky velmi náročné. Sisi s sebou do ciziny vozila všechno možné, nejlepší krávy kvůli dobrému mléku nevyjímaje.

Mistr Heinrich Heine a král Ludvík...
Alžběta napsala mnoho set básní, ve kterých zaznamenávala všední události jako do deníku. Básně začala psát pravděpodobně už v dětských letech a vydrželo jí to až do smrti. Jejím celoživotním vzorem byl tehdy trochu zatracovaný básník Heinrich Heine. Stal se doslova její modlou, snažila se s ním navázat kontakt za pomoci spiritismu, dala mu v Achilleionu postavit pomník. Psala básně podle jeho vzoru a tvrdila, že při psaní jí vede ruku právě on a diktuje jí verše. Sisi rovněž obdivovala rumunskou královnu Alžbětu, známou jako Carmen Sylvu, která psala pohádky a básně. Alžběta ale obdivovala i jiné autory, třeba Williama Shakespeara. Její nejoblíbenější hrou vůbec byl Sen noci svatojánské a Sisi se ztotožňovala s postavou královny víl - Titanií. Tak sama sebe často označovala v básních, císař pak byl Oberon. Dalším mužem, který sehrál v jejím životě důležitou roli, byl bratrance Ludvík II, král bavorský. Cítila se s ním duchovně spřízněna a on ji velmi obdivoval. Měl si brát její sestru Žofii (později provdanou Alenconovou, zasnoubení však bylo zrušeno - Ludvík byl homosexuál) a proslul svými výstřelky. Zbláznil se, stejně jako jeho bratr Otto, a za podivných okolností se utopil i se svým lékařem ve Starnberském jezeře…

Poslední léta a cesta do Ženevy...
Sisi milovala koně a ještě raději jezdila do Anglie na závody. Ze začátku se jejím průvodcem stal Bay Middleton, smyšleně označovaný často za jejího milence. I když nebyl zpočátku nadšený z toho, že se musí starat o nějakou císařovnu, stali se z nich velcí přátelé. Alžběta utrácela za koně velké peníze, nicméně tato její velká záliba skončila někdy v době, kdy ošklivě spadla z koně a kdy se Bay oženil. Vztah císařského páru byl v posledních letech o něco lepší než dříve. Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, Sisi svému manželovi dokonce "dohodila" milenku. Byla jí herečka Burgtheatru Kateřina Schrattová, provdaná za pana Nikolase von Kiss. S manželem, se kterým měla syna, dlouho nežila. Císaři se zalíbila. Zpozorovala to i Sisi, která, plná výčitek že svého manžela zanedbává, Schrattovou s Františkem Josefem seznámila. Stali se z nich přátelé a snad i milenci. Kateřina, která v mnohém Alžbětu napodobovala, od císaře dostávala drahé šperky a platil za ní i dluhy v casinech, která ráda navštěvovala. Občas se tvrdí, že se po císařovnině smrti stala jeho druhou ženou. Nicméně jistě nebyla jedinou milenkou v životě císaře, jménem však známe pouze ji a Annu Nahowskou. S tou se František Josef seznámil dlouho před Kateřinou a pravděpodobně se stal otcem její dcery Heleny - pozdější manželky skladatele Albana Berga. Poslední cesta císařovny směřovala do Ženevy, kam přijel i italský anarchista Lucheni. Původně měl naplánován atentát na prince z rodu Orleáns, ten ale nakonec nepřijel, a tak si Luigi Lucheni vybral za oběť císařovnu. Ráno si ještě Sisi v klidu vypila svou sklenici mléka, dopoledne utrácela peníze na nákupech. Císařovna měla v plánu cestovat parníkem do Caux. Mezi hotelem Beau Rivage, kde se Sisi ubytovala pod pseudonymem hraběnka von Hohenembs, a přístavem však čekal Lucheni. 10. 9. 1898, krátce po poledni, byla císařovna probodnuta pilníkem. Zpočátku své zranění ani nezpozorovala, myslela si, že jí chtěl ukrást hodinky. Ještě dokráčela na palubu lodi, kde se ale zhroutila a přivolaný lékař mohl konstatovat už jen smrt. Císař František Josef přijal zprávu o její smrti se slovy "…Vy nevíte, jak jsem tu ženu miloval…"

http://cisarovna-sisi.wz.cz