Nemoc a beznaděj

19. října 2008 v 18:09 |  Životopis Rudolfa

Zdravotní problémy

Korunní princ mezitím utrpěl i zdravotní katastrofu - oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci - s největší pravděpodobností kapavky, tehdy nevyléčitelné - a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf velmi dobře uvědomoval, a oslabovala tak jeho vůli. Navíc strach z otce požádat ho o shovívavost byl příliš velký, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887 na cestě do Berlína si vzal poprvé na radu lékaře morfium, aby nerušil neustálými nápory kašle. Pak bral morfium již proto, že musel. To spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie, aby unikl tíživé skutečnosti, zlo jen zhoršovalo. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Hubnul, byl bledý a předčasně zestárnul. Vystupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu sám nad sebou. Ve svém zoufalství a rezignaci byl Rudolf sám sobě největším nepřítelem, za vším hledal svoji vinu, což by ho dříve ani nenapadlo. K tomu všemu ho neustále dráždilo srovnávání s německým "bratrem" Vilémem II. Ten ve svých 29 letech dosedl na císařský trůn a měl 4 mužské potomky, zatímco on byl jen neustálým čekatelem na císařský titul a neměl ani syna.


Nepochopený, touha po smrti

Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s prakticky žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si znepřátelil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Moritze Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říct, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě asi ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami svého "jedináčka" Marie Valerie s Františkem Salvátorem a její odloučení od milované dcery ji tížilo daleko více. Nepostřehla tedy, že když se Rudolf o Štědrém večeru zhroutil, že je životem znavený, nemocný a zoufalý a že nemůže dál. (Na Štědrý večer Alžběta dovedla syna k Valérii, coby nevěstě a řekla mu, že doufá, že až budou rodiče jednou mrtvi, že bude o sestru vždy vřele pečovat. Vtom ji Rudolf popadl kolem krku a propukl v hluboký, zoufalý pláč. I císařský pár nemohl udržet slzy. Rudolfovým výrokům, že se to s ním blíží ke konci, nikdo nepřikládal ten význam, kterého o pět týdnů později dosáhl.) Jelikož u své rodiny již Rudolf nemohl najít pochopení, nejbližšími a věrnými přáteli pro něj zůstali ti, jimž se veřejnost vysmívala - židovští novináři Szeps, Futtaki, Frischauer, dárce peněz Moritz Hirsch. Ti ho také na Nový rok 1889 vyzývali, aby z titulu korunního prince a šťastné budoucnosti vytrval. Židovský anatom Emil Zuckerkandl s ním vedl rozhovory o smrti, Rudolfovy obavy ze smrti se snažil rozptýlit, "smrt není žádným neštěstím, nýbrž nutným, obdivuhodným naplněním života." Tato slova Rudolfa patrně překvapila a pravil: "… ano, je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí." Na požádání mu Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku, již měl spolu s revolverem na svém psacím stole (kterou si několik týdnů před smrtí prohlížela i Mary Vetserová).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama